Tvrdím muži, že každou středu chodím cvičit. Kdyby věděl, co skutečně dělám, vyhodil by mě z domu
Zdroj obrázku: Unsplash
Každou středu v šest večer balím sportovní tašku, líbám manžela na tvář a mizím z domu. Říkám mu, že jdu na pilates. Lžu. Nejdu cvičit. Jdu za mužem, který mě vidí jinak, než můj manžel. A nejhorší na tom je, že se za to nestydím.
Začalo to před rokem. Seděla jsem v kuchyni, koukala do lednice a přemýšlela, co uvařím k večeři. Manžel přišel z práce, hodil klíče na stůl a zeptal se: „Co je dneska?“ Ne jak se mám. Ne jestli jsem měla dobrý den. Prostě co je k večeři.
Uvědomila jsem si, že jsme se stali spolubydlícími. Fungujeme, platíme účty, uklízíme, spíme vedle sebe. Ale nic víc. Žádné dotýkání, žádné otázky, žádné „ty“. Jen „my“ ve smyslu domácnosti.
První lež přišla sama
Kamarádka mě tehdy pozvala na sklenku. Řekla jsem manželovi, že jdu cvičit. Nevím proč. Možná jsem chtěla vidět, jestli se vůbec zeptá kam nebo s kým. Nezeptal se. Jen kývnul a zapnul televizi.
V baru jsem potkala Tomáše. Známého z dřívějška, nic zásadního. Dal mi drink, bavili jsme se. A on se ptal. Na mě. Co dělám, jak se cítím, jestli jsem šťastná. Nikdo se mě na tohle neptal asi tři roky.
Když jsem přišla domů, manžel spal. Ani nevěděl, že jsem se vrátila.
Středy se staly mým útěkem
Začala jsem Tomášovi psát. Nic velkého, jen zprávy. Vtipné, lehké, někdy i hloupé. Ale odpovídal. A ptal se dál. Jednou navrhl, abychom se viděli znovu. Řekla jsem ano dřív, než jsem stihla myslet.
Koupila jsem si sportovní tašku. Naplnila jsem ji legínami a tričkem, abych vypadala věrohodně. Každou středu v šest večer balím věci, líbám manžela na tvář (on ani nezvedne oči od mobilu) a jdu. Nejdřív jsem si říkala, že je to jen kamarádství. Že potřebuju s někým mluvit.
Ale není to jen mluvení.
Tomáš mě bere za ruku, když sedíme v kavárně. Dotýká se mě. Vidí mě. A já se u něj cítím živá.
Nevím, jestli je to láska nebo jen zoufalství. Možná obojí. Ale poprvé po letech mám pocit, že nejsem jen ta, co pere, vaří a funguje. Jsem žena. Se jménem, s touhou, s něčím víc než jen povinnostmi.
Manžel nic netuší
Jednou se zeptal, jestli pilates zabírá. Řekla jsem, že jo. Že se cítím líp. Nekecala jsem. Cítím se líp. Ale ne kvůli cvičení.
Někdy mám chuť mu to říct. Sednout si k němu a vykřiknout: „Podívej se na mě! Jsem tady! Vidíš mě vůbec?“ Ale pak si uvědomím, že kdyby se díval, nemusela bych chodit jinam.
Tomáš mi nedávno řekl, že se do mě zamiloval. Seděli jsme v autě před mým domem a já jsem nevěděla, co odpovědět. Protože já nevím, co cítím. Jestli je to k němu, nebo jen únava z toho, co mám doma.
Nevím, jak to dopadne
Každou středu si říkám, že to bude naposled. Že příště řeknu manželovi pravdu nebo že Tomášovi napíšu, že to musíme ukončit. Ale pak přijde středa a já zase balím tašku.
Možná jsem sobecká. Možná jsem zbabělá. Možná obojí. Ale taky jsem člověk, který se topil a chytil se záchranného kruhu. I když ten kruh není můj.
Kdyby se manžel zeptal, kam doopravdy chodím, nevím, jestli bych dokázala lhát. Ale on se neptá. A to je možná to nejsmutnější ze všeho.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce